Jak vznikaly haldy v Ostravě

Při těžbě uhlí bylo nutno vytěžit též neuhelnou horninu – hlušinu. Hlušiny byly nejprve ukládány u ústí štol a mělkých jam, což je dodnes patrné na vrchu Landek jako památka na těžbu z 18. století a začátku 19. století. Typické kuželovité haldy souvisejí s hlubinnou těžbou provozovanou na Ostravsku od poloviny 19. století. Jejich vysoký tvar souvisí se zájmem provozovatelů, aby zabíraly co nejmenší plochu. Vysoký podíl uhlí v hlušině a možnosti provzdušňování horniny v haldách vytvořily podmínky pro samovznícení, Hořící haldy měly velký vliv na znečištění ovzduší v celém průmyslovém regionu a jejich likvidace je velmi náročným a zdlouhavým procesem. Od 50. let minulého století byly místo vysokých hald vytvářeny ploché, tabulovité nebo
stupňovité odvaly se záměrem vytvořit podmínky pro jejich příští navrácení přírodě, popřípadě pro jejich další využití. Staré haldy dodnes představují výrazný krajinotvorný prvek Ostravska, zabírají plochu 5,5 km² s odhadovaným množstvím hlušiny 226 000 000 tun. S útlumem těžby v 90. letech se výrazně snížil objem ukládané hlušiny. Hlušinu je v současné době využívána jako stavební materiál pro vytváření zemních těles komunikací, materiál pro úpravy terénu, včetně sanací a rekultivací. Na část odvalů a hald se začala přirozenou cestou – tak zvanou sukcesí – opět navracet příroda. V případě nutnosti se však provádí řízená rekultivace. Společně s vodními plochami vzniklými poklesy po těžbě tak postupně vzniká nová krajina s vysokou biologickou hodnotou. Dnes již je většina odvalů v ostravské části zapojena do krajiny.

Vznik ostravsko-karvinského uhlí

Před přibližně 320 miliony let, v období svrchního karbonu, se na území dnešní hornoslezské pánve rozkládaly přímořské bažinaté laguny, v nichž rostly obří přesličky, plavuně a kapradiny. Období rozvoje rostlinstva střídaly přívaly bahna. Ve větších hloubkách se z rostlinných těl stávalo uhlí, zatímco bahno se měnilo na pískovce, slepence a jílovce. Za 40 miliónů let se tak v hornoslezské pánvi postupně vytvořilo přes 400 uhelných slojí, prokládaných jinými horninami. Z těchto slojí lze těžit jen něco přes 80. Celé souvrství tehdy dosáhlo mocnosti přes 3 kilometry. Starší jsou vrstvy ostravské, které dávají kvalitnější uhlí, avšak mají menší mocnost slojí méně než jeden metr. O něco mladší karvinské souvrství má sloje s mocností 2 až 8 metrů. Koncem prvohor mohutné tektonické pochody původně vodorovné vrstvy zvrásnily v pohoří, které pak během druhohor a třetihor zčásti odnesla eroze. Na konci třetihor před přibližně 20 miliony let při takzvaném karpatském vrásnění se na jejich zbytky nasunuly od jihu další vrstvy. Původní karbonské horniny v okolí Ostravy tvoří kopce, kde kdysi vycházely uhelné sloje až k povrchu. Dnes je to možné pozorovat jen na Landeku. Povrchové výchozy karbonských vrstev také umožnily jejich nalezení a zahájení těžby v 18. století. Naproti tomu jižněji jsou karbonské vrstvy zatlačené pod Beskydy do velkých hloubek.

Zkameněliny v uhelných vrstvách

Černé uhlí je pozůstatkem dávných karbonských pralesů a proto se právě při těžbě v uhelných pánvích nacházejí poměrně hojně i fosilie (zkameněliny). Těžařům šlo bohužel spíše o produkci uhlí než o dokumentaci zkamenělých pralesů. Paleontologové pracuj na haldách, kde však nacházejí spíše úlomky dávné flóry a fauny nebo na ně narážejí při geologickém výzkumu ve vrtných jádrech. Nejlépe zachované zkameněliny nejsou přímo v uhelných slojích, protože v nich docházelo k důkladné přeměně rostlinného materiálu na čistý uhlík. Kvalitnější zkameněliny bývají na okrajích slojí, nebo ve vrstvách hlušiny, které je prokládají. Na Ostravsku právě z těchto vrstev pocházejí i památky na někdejší karbonské moře v této oblasti. Dosvědčují to například otisky schránek mořských mlžů z petřkovických, hrušovských a dalších vrstev.

O ekologické zátěži

Lokalita Ema se nachází v hornicky dlouhodobě využívané oblasti s existencí řady důlních děl v jejím podloží. Termické procesy probíhají v odvalu Ema již desítky let s různou
intenzitou. Opakované pokusy o sanaci termických procesů v prostoru centrálního kužele nebyly účinné. V 60. letech minulého století se uskutečnil provozní pokus sanace existujících termických procesů spojený s prevenci vzniku nových ložisek termické aktivity, který spočíval ve společném sypání haldoviny a elektrárenského popílku. Byla zde vytvořena technologická linka, kde docházelo k promíchávání obou materiálů a jejíž součástí byla i skládka popílku umístěna mimo korunu odvalu a ohrazená hrází z důlní hlušiny o výšce 2,5-3,0 m. Popílek při vysychání bylo nutno kropit, přičemž se zkoušely i lihové výpalky z Vratimovských papíren. Po promíchání se směs v důlních vozech dopravovala na odval, kde se vyklápěla. Uvedený provozní pokus měl řadu nevýhod a neosvědčil se. Vzhledem k vlastnostem popílku podstatně klesala stabilita odvalu s jeho přibývajícím množstvím v tělese odvalu. Lokalitu Ema negativně ovlivnila i úzká spojitost s přilehlým odvalem dolu Trojice, na kterém došlo vzhledem k vysokému obsahu spalitelných látek v hlušině k samovznícení a následnému požáru, který byl v roce 1977 sanován. Jako technologie byla zvolena metoda plošného rýhování povrchu haldy. Do vyhloubených rýh byla naplavována suspenze elektrárenského popílku a vody. Tim byla vytvořena těsnící bariéra proti přenesení požáru deponovaného materiálu na sousední odval Ema. Významné bylo I řešení záparu na SZ svahu odvalu, kde hrozilo nebezpečí možného rozšíření na starý odval v areálu dolu Petr Bezruč. Tento problém řešila v roce 1982 havarijní komise OKD. Byla zde realizována metoda izolačních pásů na svah odvalu. Technologický postup sestával z pravidelného navážení elektrárenského popílku ve vrstvách následně překrývaných vrstvou úpravárenských výpěrků se zaručeným a kontrolovaným obsahem spalitelných látek (celkem bylo do této lokality převezeno 50 tis. m³). Takto byl vytvořen izolační předěl mezi starým odvalem a odvalem Ema. Na tomto prostoru byly následně prováděny předem projektované rekultivační práce. Prokázané termické procesy v odvalu probíhají dlouhodobě na JZ části svahu centrálního kužele odvalu Ema (prostor bývalé lanovky). Opakované pokusy o sanaci centrálního kužele v minulosti nebyly účinné. Zasažená část má plochu více než 2 tis. m² a nacházejí se zde otevřené průduchy s výstupem horkých plynných zplodin hoření, jejichž koncentrace je značně proměnlivá v závislosti na atmosférických podmínkách. Z hlediska rekultivací byla na komplexu odvalu dosud provedena rekultivace obvodového prstence, zploštění svahů a zalesnění do překryvu hlínami.

Mapa